Je zábava, když problém nemá jednoduché řešení, ale člověk se musí potrápit

Milana Barvíře zajímala bezdrátová komunikace už od dětství. Vyzkoušel si celou řadu profesí v oboru – od pásové výroby barevné televize až třeba po ochranný systém metra. Dnes pracuje v laboratoři CETINu a zkoumá a ověřuje tam nové technologie. Přečtěte si, co práce v laboratoři obnáší, s jakými technologiemi pracuje nebo co dělá ve svém volném čase.
 

Jak jste se dostal k tomu, že vás baví bezdrátová komunikace?
Už v nějakých deseti letech jsem se začal zabývat elektronikou. Fascinovalo mě, když k nám přišel elektrikář opravovat televizi, něco udělal a ona najednou zase fungovala. Začal jsem proto chodit do radioklubu, kde jsem získal své první teoretické znalosti a navázal spojení s ostatními radioamatéry po celém světě. Následně jsem začal s rádiovým orientačním během, kde mě uchvátily rádiové vlny. Konkrétně mě zajímalo, jak se šíří, odrážejí nebo jak je možné najít vysílač. To ovlivnilo celý můj pracovní život. V době střední školy jsem proto spíš než na svou výuku chodil na přednášky na ČVUT, které mě opravdu zajímaly. Samostudium mi dávalo mnohem víc než střední škola, kde mě toho tolik nebavilo. Ale už v tomto věku jsem měl vlastně předurčené, že se budu v dospělosti zabývat bezdrátovou komunikací.

Jaká byla vaše profesní cesta? Kde jste pracoval před CETINem?
Vše začalo ještě za končící totality v TESLE Strašnice, kde jsem krátce pracoval na oživování stojanů KNK 6, KNK 12 a KNK 32. Zjednodušeně šlo o přenos více hovorů po dvou drátech na velké vzdálenosti. Pokusil jsem se však podat zlepšovací návrh, jak nastavování a oživování stojanů desetkrát urychlit, a musel jsem kvůli tomu z oddělení odejít, narušilo by to zažité pořádky. Ve Strašnicích se rozjížděla linka na výrobu nových barevných televizí (Mánes, Brožík, Aleš) a jelikož to bylo něco nového, tak jsem tam nastoupil. Absolutně mě to ale nebavilo, protože náplní mé práce byla vlastně nakonec pásová výroba při kontrole a oživování těch televizí. Pokračoval jsem tak na další štaci – do dopravního podniku Metro. Nejprve jsem měl na starost vysílačky ve vozech metra, poté jeho ochranný systém. To už bylo poměrně zajímavé, protože se práce točila okolo protiatomových krytů a technických center. Šlo o komunikaci mezi jednotlivými technologiemi počínaje 120tunovými tlakovými uzávěry pro hermetické uzavření stanic, ventilátory dodávajícími filtrovaný vzduch do celého metra v případě katastrof až po centrální řízení systému. Pak jsem dva roky pobýval i v cizině.

Kam jste nastoupil, když jste se vrátil ze zahraničí?
Začal jsem pracovat v jedné soukromé firmě, která se zabývala rádiovými sítěmi a pulty centrální ochrany. Založili ji dva pánové, kteří měli správné kontakty a já byl jejich prvním zaměstnancem. Společně jsme dodali stovky radiostanic a postavili poměrně velké rádiové sítě. Bohužel to byly divoké devadesátky a lidé v soukromém sektoru potřebovali pro úspěch hodně ostré lokty. Mně to nedělalo dobře a jelikož mě vždy víc táhla technika, ze dne na den jsem tam skončil.

Chtěl jsem si pak dát tři měsíce volno, ale na Olšanské mě zastavil kamarád s tím, že v tehdejším Eurotelu shánějí lidi. Za použití mírného násilí mě dotáhl za technickým ředitelem, který se mnou tehdy rovnou udělal pohovor. Pak řekl, že s tím, co umím, a co jsem dělal, pro mě mají tak deset míst, kam bych mohl hned nastoupit, tak ať si vyberu. Za týden jsem už byl zaměstnancem a z tříměsíčního volna nebylo nic.

Podle čeho jste se rozhodoval?
Chtěl jsem co nejzajímavější práci. Nakonec jsem si nechal doporučit, abych nastoupil do laboratoře. Byla tam parta lidí, která pocházela z Geofyzikálního ústavu Akademie věd ČR. Šlo odborně opravdu o špičky v oboru, na AV ČR vyvíjeli třeba komunikační technologie pro družice MAGION. Do laboratoře jsem nakonec před víc než pětadvaceti lety nastoupil a přes různé změny názvů firmy jsem v ní dodnes. A jsem tady moc rád, práce mě pořád baví.

Jak se práce v labu za tu dobu změnila?
V principu je vlastně pořád stejná. Vždy šlo o zkoumání nových technologií a ověřování, jestli nám dodavatel dodává to, co má, a jestli je to kompatibilní s naší sítí. Musíme se tak neustále učit a připravovat na technologie budoucnosti, každá novinka totiž nejprve prochází přes naši laboratoř. Ale technologie, které zkoušíme, se samozřejmě stále mění. Začínali jsme ve dvou obyčejných kancelářích o čtyřech stolech, postupem času se laboratoř rozrůstá a vylepšuje. Moje začátky byly v době NMT (Nordic Mobile Telephone), šlo o mobilní síť první generace (1G). Následovaly GSM (2G), UMTS (3G), LTE (4G), až po dnešní 5G.

Zajímají vás jen technologické novinky, nebo se zabýváte i průběžnými testy?
Naše práce se dá rozdělit do tří bloků. V tom prvním se zabýváme novými funkcionalitami nebo technologiemi, u kterých se uvažuje, že by se mohly nasadit do sítě. Ve druhém pak řešíme anomálie nebo problémy, které mohou přijít od zákazníků nebo oddělení provozu, a je problém je přesně identifikovat nebo vyřešit. Třetí pak obnáší spolupráci na strategii, sledování technologického vývoje a možnosti uplatnění těchto nových věcí našim zákazníkům. Mimo to pak mnoho dalších činností – verifikace mobilních jednotek pro měření kvality sítě, podpora našim zákazníkům a oddělením uvnitř firmy atd.

S jakými technologiemi pracujete?
Laboratoř je uzpůsobená zejména pro rádiovou přístupovou síť RAN (Radio Access Network). Máme v ní vše potřebné, abychom mohli provádět jakékoli testy. Najdete tady různé rádiové jednotky, DOTy, basebandy, stínicí systémy, měřicí servery a mnoho další měřicí techniky. Máme tu i vlastní jádro pro privátní 5G síť. Testujeme vše, co používají a budou používat zákazníci – od běžných hovorů až po vysokorychlostní datové přenosy. Například přes milimetrové vlny lze jedním terminálem dosáhnout přenosové rychlosti přes 4,5 Gb/s. Takže potřebujeme také vlastní servery, které nejsou zvenku ničím ovlivňované a je možné je využívat až do rychlosti 9 až 10 Gb/s.

Jak se vám za ty roky, co v CETINu pracujete, proměnil v laboratoři tým?
Jsem tu od roku 1996, někteří kolegové jsou tady podobně dlouho, jiní už odešli do důchodu a na jejich místo přišli noví. Ti to ale mají těžší. Musejí pochopit principy i starších technologií, třeba až do druhé generace. To je opravdu hodně informací. My starší si ty znalosti táhneme s sebou, ale mladí se to musejí naučit, protože je nutné zajistit fungování celé sítě jako celku.

Aktuálně se sice buduje 5G síť, ale pořád potřebujeme mít i 2G třeba pro babičky, které mají starý telefon. To znamená, že musíme stále vědět, jak starší systémy fungují, že jsou kompatibilní a nebudou vznikat problémy přidáním nějaké nové funkcionality. Proto máme v labu připravené všechny technologie, které jsou aktuálně v síti CETINu nasazené. I z toho důvodu to je strašně zajímavá práce, která ale obnáší neustálé studium a poznávání nových věcí.

Jakými způsoby se nové věci učíte?
Když nám dodavatel nabídne novou technologii, přidá k tomu i základní školení. Díky nim se naučíme orientovat v novém systému. Pak následuje specializace do určitých subsystémů, protože jde o velmi komplexní záležitost. Výrobci dodávají více či méně propracované manuály, ve kterých není obsažené všechno, proto občas člověk narazí na místo, které buď není popsané, není zdokumentované, nebo je dokonce špatně. Když se objeví nějaké problémy nebo něco nefunguje tak, jak má, musíme vymýšlet metody, jak problém nasimulovat, zdokumentovat a následně najít způsob jeho vyřešení. Jsme v úzkém kontaktu s dodavateli technologií a zkušenost je taková, že čím lépe a přesněji problém zdokumentujeme, tím dříve dojde k nápravě.

Jaké dovednosti a schopnosti potřebujete na své pozici?
Já bych řekl, že člověk musí mít spíš predispozice. První je zvídavost, se kterou se podle mě musí člověk narodit. Potřebujete mít nutkání se zajímat, jak a proč něco funguje. Zvídavost je totiž takovým hnacím motorem získávání dovedností. U nás nestačí si něco přečíst, naučit se to a tím skončit. Technologie se neustále vyvíjejí, my s nimi musíme držet krok a současně zajistit společnou interoperabilitu s ostatními systémy. Důležité je také nadšení a týmový duch, protože mnoho problémů má přesah i do dalších částí sítě a bez spolupráce s kolegy z jiných oddělení by nebylo možné problémy řešit.

Máte za ty roky z laboratoře nějakou zajímavou historku?
Občas dostaneme zadání, které je na první pohled neřešitelné. V tomto případě šlo o pokrytí metra. Požadavky byly extrémní. Systém musel být schopný pracovat ve všech kmitočtových pásmech, které byly dostupné. A navíc pro všechny operátory současně tak, aby byla pro cestující zajištěná vysoká přenosová rychlost. Žádný dodavatel neměl takový slučovač, který by dokázal sloučit osmnáct vysílačů do jednoho vyzařovacího kabelu. Jelikož „nejde“ se u nás bere jako sprosté slovo, začali jsme tedy takový slučovač počítat a vymýšlet. S návrhem jsme oslovili největšího světového dodavatele pasivních VF systémů. Ti to přepočítali a jejich odpověď byla, že to asi jsou schopní vyrobit, ale nemají jak změřit a ověřit, že to při daném výkonu bude splňovat parametry pasivních intermodulací, protože jejich laboratoře na to nestačí. Specialisté pak jezdili k nám a společně jsme prováděli potřebné úpravy a měření. 105 kg vážící kombajnéry a vyzařovací kabely již několik let slouží ke spokojenosti cestujících v celém metru.

Jezdíte i vy za dodavateli?
Ano, vždycky podle potřeby. Někteří dodavatelé tady mají zastoupení, jiní ne. Po covidu se vše trochu změnilo a víc věcí řešíme online. Dřív jsme jezdili na školení třeba přímo do školicích center, Nokia ho měla v Düsseldorfu, klidně na tři týdny, nebo do zahraničních továren v Oulu nebo Stockholmu. Tam se ale řeší už opravdu poměrně komplikované problémy, které nastávají velmi zřídka. A mnoho z nich dokážeme vyřešit s jejich zastoupením v Česku. Na různé kongresy za dodavateli ale jezdíme pořád.

Co vás na vaší práci nejvíc baví?
Když člověk vyřeší problém na první dobrou, je to nuda. Zábava to začíná být v tom okamžiku, kdy se člověk musí trápit, aby dané řešení našel. Čím víc se natrápí, tím větší radost má, jakmile přijde na to, co se s tím dá dělat. Je to stejné jako s byznysem. Musí se vymyslet koncept, sofistikované řešení a musí v tom být jiskra. Jednoduchý byznys typu opakování toho, co dělají ostatní, je nuda. Když to pak ale klapne, je z toho pro všechny velké uspokojení.

Je něco, co vás na vaší práci nebaví?
Určitě vyplňování formulářů a obecně administrativa. Neznám nikoho, koho by to uspokojovalo a těšilo. Ale chápu, že v korporátu je to do jisté míry nutné. Pozitivní je, že se za ty roky přešlo z papírové formy na digitální.

Měl jste někdy práci snů?
Vždycky jsem chtěl dělat něco, co je neuchopitelné. A rádiové vlny neuchopitelné jsou. Je to magie. Víme, že fungují a že se šíří, ale nedá se na ně sáhnout. Je to zajímavé z hlediska představivosti. Bezdrátová komunikace mě tak naprosto naplňuje a i po těch letech je pořád mojí prací snů.

Co děláte ve svém volném čase?
Vždycky mě bavilo letectví a létání. Začal jsem s modelařením. Ale pak, když někdo prohlásil, že modeláři jsou ti, co chtějí létat, ale nemůžou, udělal jsem si pilotní průkaz a s létáním začal. Jednu dobu jsem měl i vlastní letadlo. Je to ale časově hodně náročné a když nelétáte tak často, vlastnit letadlo se prostě nevyplatí. Dneska si ho už jen občas půjčím.

Létání se ale částečně prolíná i s mojí prací. Spolupracuji na určitých projektech, třeba v souvislosti s koexistencí 5G sítí v C-Bandu – od teoretických analýz přes měřicí lety až po vyšetřování incidentů při podezření na problémy radiovýškoměrů. Podílel jsem se i na řešení problémů komunikace Boeingu 737 MAX. Aktuálně se zabýváme také drony a možností použití bezpilotních autonomních prostředků pro komerční využití – i tam je nutná bezdrátová komunikace a potřebná infrastruktura. V CETINu máme testovací dron, kterým můžeme provádět různá měření nebo se připravovat na budoucnost v podobě autonomní dronové přepravy.

Co vás ještě baví kromě létání?
Mám rád veterány, tedy spíš youngtimery. Byla to fortelná technika, kde v autě bylo jen to, co bylo potřeba a svět ještě dával smysl. Ve sbírce mám třeba Tatru 603, Škodu 1202 STW, nově i nejstaršího Favorita v původním stavu vonícího novotou s nájezdem 20 000 km.

Také rád jezdím na motorce – na kratší vyjížďky i dlouhé cesty. Často jsem to směřoval do Alp a před pár lety objel skoro celou Evropu na Hondě Gold Wing. Za dva týdny to bylo asi čtyři a půl tisíce kilometrů stylem „cesta je cíl“.

Jediným problémem je všechno skloubit dohromady s prací, protože volného času je opravdu málo. Na důchod si ještě schovávám létání s větroni. Na to je ale potřeba mít hodně volného času, protože plachtařských dnů je za rok jen velmi málo, což s prací a naplánovanými meetingy nejde dohromady.

Kde vidíte budoucnost internetu v příštích deseti letech?
Deset let je vlastně krátká doba, mělo by tak jít celkem přesně odhadnout, co se stane. Očekávám obrovský vzestup AI (umělé inteligence), která bude promlouvat do čím dál více oblastí a systémů, aniž si to uživatelé budou uvědomovat. S tím souvisí i obrovský vzestup IoT (internetu věcí). Budoucností bude propojování zatím oddělených technologických celků, virtuální asistenti a edge computing. Internet proto bude muset splňovat požadavky na velké datové přenosy, vysoké rychlosti a nízké latence.

Z pohledu uživatele přestanou být zajímavé informace o tom, jestli má přípojku 100 Mb/s, nebo 10 Gb/s, ale jestli má dostupné a rychlé služby a systémy, na které si rychle zvykne. Bude ho zajímat, jestli se mu nekouše obraz na televizi, jestli mu AI odpoví na otázku rychle a přesně, jestli se mu otevře brána od parkoviště v moment, kdy přijíždí, a nebude tak muset 20 sekund čekat, nebo jestli má doma přesně takovou teplotu, jakou očekával. Bez spolehlivé infrastruktury toho nepůjde dosáhnout.

Co byste přál CETINu na příštích pět až deset let?
Přál bych mu spoustu zaměstnanců, kteří jsou entuziasté, kteří budou mít vizi a kteří nebudou mít problém přicházet s neotřelými myšlenkami. Jen kopírovat to, co někdo už někdy udělal, sice jde, ale rozhodně to neudělá společnost inovativní a zajímavou. Je potřeba mít strategii, odvahu a nebát se jít do oblastí, které dosud třeba ani neexistují. Je důležité mít otevřenou mysl, zbavit se paradigmat a uvažovat do budoucna.